PříjemPříjem  PortálPortál  CalendarCalendar  GalleryGallery  FAQFAQ  HledatHledat  Seznam uživatelůSeznam uživatelů  Uživatelské skupinyUživatelské skupiny  PřihlášeníPřihlášení  RegistraceRegistrace  

Share | 
 

 Genocida polabských Slovanů a christianizace střední Evropy v 10.-12. století

Zobrazit předchozí téma Zobrazit následující téma Goto down 
AutorZpráva
Mscislaw ze Stargardu
nezvěstný/á (dlouhodobě neaktivní)
nezvěstný/á (dlouhodobě neaktivní)
avatar

loajalita :
počet příspěvků : 40
renomé : 10
vyznání : západní rodnověří
přesvědčení : neznámé

PříspěvekPředmět: Genocida polabských Slovanů a christianizace střední Evropy v 10.-12. století   10.10.11 22:23

Genocida polabských Slovanů a christianizace střední Evropy

by Slaven » Mon 16 May, 2011 02:29
Genocida polabských Slovanů a christianizace střední Evropy v 10.-12. století
KVĚTEN 14, 2011
tags: přišlo e-mailem, Vladislav
Autor: R.O.




Vítov, Korenica, Tribuša, Dymín, Stlup, Pozdivolk – názvy, s nimiž si většina z nás neví rady, přestože šlo o města, z nichž mnohá ještě v 9. století konkurovala velikostí i významem Praze. Slovanská hradiště, téměř celá ze dřeva, s nejvýše několika tisíci obyvatel uvnitř, vybudovaná uprostřed většinou lesnaté krajiny, jejíž kolonizace se buďto teprve rozbíhala, nebo byla obnovována poté, co původní převážně germánské kmeny odešly na západ.

První zmínka o polabských Slovanech pochází z roku 512, kdy se s nimi setkali při návratu z válečného tažení germánští Herulové. Na základě archeologických nálezů dnes převládá názor, že osídlení dolního Polabí slovanskými kmeny neprobíhalo od východu, z území dnešního Polska, ale od jihu, přes Čechy, a to – podobně jako v případě Čech – ve dvou vlnách. Zajímavé přitom je, že ač se většina badatelů neshodne na přesné lokalizaci slovanské „pravlasti“, shodnou se na tom, že v ní byly slovanské kmeny rozloženy podobně, jako ve svých pozdějších domovech – tedy například ty, co byly nejzápadněji původně, se nejzápadněji dostaly i v rámci přesunů souvisejících s tzv. „stěhováním národů“.

V polovině 7. století tak už mají Slované pevně v rukou i ostrov Rujánu, kde svou nezávislost udrží po dobu více než 500 let – podobně jako další polabské kmeny. V té době vypadá celá slovanská střední Evropa podobně – desítky kmenů víceméně spontánně vznikajících z rostoucích rodových svazů, volně se spojujících dle potřeby, s velmi vysokou mírou svobody svých členů a s rozvinutou pohanskou etikou, vyrůstající z podobných základů, jako souběžně etika germánská, dříve keltská či ještě dříve řecká a římská. Ctící přírodní a přirozenou moudrost, zdůrazňující osobní zodpovědnost, pravdu, důstojnost, právo a čest, adorující vše prostupující duchovní principy, jimž není nutno se devótně klanět, ale s nimi jako mladší bratr se starším a moudřejším spolupracovat. Je velmi pravděpodobné, že tato kultura by spontánně dospěla k podobnému státoprávnímu pojetí, jako dospěly mnohem dříve v přírodně mnohem štědřejších podmínkách Středozemí egejské či apeninské kmeny. Pohanská božstva, projevující se v našich životech – mimo jiné – principy a archetypálním vnímáním, by byla s nástupem písma přesněji definována a stala by se základem jedinečné nordické civilizace, význačné nepřerušenou tisíciletou kontinuitou. Bohům žel, tento vývoj jí – tehdy – nebyl dopřán…

Uspořádání, které jsem naznačil, trvalo poté, co příchozí kmeny zaujaly své nové domovy, velmi dlouho – ještě na konci 9. století můžeme konstatovat, že třeba český kníže Bořivoj vládl pravděpodobně pouze svému kmeni v okolí Prahy a ve středních Čechách, zatímco ve zbytku Čech dominovaly jiné, neméně významné kmeny. V Evropě západní však už docházelo k důležité změně – zásadní nejen pro ni samotnou, ale – jak ukázala následující staletí – prakticky pro celý svět. Ta změna se nazývala křesťanství.

Lidé vždy tíhli ke zjednodušování pravd, které nebyli schopni – z pochopitelných důvodů – zcela pojmout, ale přitom bylo důležité, aby se jimi ve svých životech řídili. Většina kultur na této planetě brzy zjistila, že tak, jak se mezi sebou lišíme ve schopnostech postavit dům, napsat báseň, sbalit hezkou ženu či ulovit kance, se lišíme i ve schopnostech pochopení (či spíše přiblížení se pochopení) Vyššího. Tradiční kultury toto respektují a proto většinou spojují funkci „kněze“ právě se schopnostmi tohoto vnímání, a celý proces přibližování se věčnému Principu podmiňují iniciací či jakýmsi „splněním kvalifikačních předpokladů“ u vybraných lidí. Proto tolik bohů, tolik jejich jmen, tolik nezávislých, jedinečných kultur na nich postavených – hlubší analýzou najdeme řadu společných rysů, ovšem zůstane to klíčové: osobitost vnímání, jedinečnost přístupu a bohatost z toho plynoucí.

Proti této rozmanitosti, vlastní přírodě v její nejhlubší podstatě, vždy stáli a budou stát ti, kteří – s argumentací, že „spojují“, „stírají rozdíly“, „hledají společná řešení“ – tuto rozmanitost negují, ničí, globalizují. Předstírají, že existuje něco jako „pravda pro každého“, „stejná cesta pro každého“ a podobně. Klasickým příkladem jsou blízkovýchodní pouštní etnika, jimž k těmto postojům mimořádně pomohla chudost tamější přírody a nedostatek podnětů z toho plynoucí. Globalizace proto nezačala ve 20. století – začala už s nástupem blízkovýchodních náboženství.

Tak i jejich kultury – arabská a zejména židovská – začaly se stěhováním národů přesouvat svá pole působnosti. Takto se v západní Evropě objevila odštěpenecká frakce židovského náboženství, jejíž příslušníci se nazvali křesťany, a dlužno podotknout, že to, s čím přišli, znělo na první pohled velmi lákavě: rovnost pro všechny, láska k bližnímu, odpuštění, pokora, skromnost. Byla to ovšem pouze maska, neboť podobné zásady – jsou-li skutečně životaschopné – nalezneme i ve většině ne- křesťanských náboženství.

Ale zpět k situaci v západní Evropě. Ta byla jedním z posledních míst, kde dožívaly zbytky lesku starého Říma. Byly zde vlivné rody, které chtěly – stejně jako slavný Řím – vytvořit říši a dát jí vládce. K tomu měly k dispozici oproti zbytku Evropy římskou civilizační a technickou úroveň (respektive její pozůstatky), relativně bezpečnou vzdálenost od destabilizujících nájezdů pustošivých asijských hord a výborné válečnické zkušenosti.

Silný panovník, který hodlá ovládnout území o rozloze desítek tisíc kilometrů čtverečních, potřebuje soustředit moc co nejvíce ve svých rukou, nemá potřebu se dělit. Vládne-li lidem duchovního založení, uvědomí si brzy, že k tomu by měl mít i jednotnou víru – ne Svarožice v Retře, Svantovíta na Rujaně či Radigosta na Moravě, ale všude jediného boha – změnami prvních staletí tohoto letopočtu ošlehaného, židovskou lstivostí a vychytralostí kaleného Ježíše. Ježíše, podaného tak, aby se zalíbil masám, jež má ovládnout a podřídit tomuto panovníkovi, a pokud se jim nezalíbí, potom jim ho vnutit násilím – neboť nejde o křesťanství ve smyslu víry, ale o dnešními slovy „marketinkový tah“, strategii přežití Říše, upravenou pro potřeby rodící se Svaté říše římské,mající jí zajistit bývalý lesk a nadvládu, teď pouze o pár set až tisíc kilometrů severozápadněji.

Středoevropská knížata to pochopí o něco později než jejich „kolegové“ západněji, ale začnou to nakonec chápat také. Některé jejich počáteční kroky jsou ještě trochu idealistické – někteří si pozvou křesťanské věrozvěsty nikoliv z Říma, ale z politicky stále bezvýznamnější Byzance. Jiným to začíná být později jasnější – a právě ti zvítězí a stanou se prvními nositeli titulu „český kolaborant“ – kníže Václav, zavražděný později rukou svého bratra, pochopil při svém análním alpinismu vůči Římu podstatu křesťanství mnohem lépe než sice drsný, ale poněkud moravsky naivní Rastislav o pár desetiletí dříve, což mimo jiné způsobilo, že Morava je dnes součástí České republiky, nikoliv Čechy součástí republiky moravské…

Ale zpátky na území severně od Krušných hor a jižně od Baltského moře: zatímco v půli desátého století už budují v české kotlině mazaní Přemyslovci křesťanský stát, který je někdy v silnějším, jindy ve slabším vazalském vztahu k mocnému německému sousedovi (součástí jehož Svaté říše římské ovšem bude nepřetržitě po dalších téměř 1000 let, než se stane po krátké odmlce součástí opět jeho Protektorátu, aby se po další odmlce stal pro změnu součástí židokulturní Evropské unie), slovanské kmeny mezi Odrou a Labem pokračují v prakticky stejném uspořádání (nepočítáme-li vznik kmenových svazů Obodritů a Luticů), jako staletí předtím.

Co je však nejhorší: odmítají křesťanství! Občas se i u nich sice objeví nějaký Václav (zde se jmenuje Stojgněv nebo Mstivoj), ale ten je záhy smeten mnohem silnější pohanskou opozicí, která má obrovskou podporu v lidu (tehdy ještě svobodném – poddanými a později lepšími zvířaty, tedy nevolníky, se stanou až po christianizaci).

Moc světských knížat je však relativně slabá. Společenství polabských a pobaltských Slovanů tak vykazují řadu těch nejlepších rysů, jaká jsme zvyklí obdivovat na podobných útvarech kdekoliv ve světě: volbu kmenových náčelníků všemi či většinou lidí kmene, relativně svobodné a vážené postavení žen (zejména matek), hlubokou úctu k válečníkům, boji a „dobré smrti“, zbožštění přírody a jejích principů, respekt ke starým lidem a lidem znajícím přírodní moudrost, soucit s chudými a potřebnými (polabské jazyky např. neměly výraz pro žebrání či žebráka!) a spoustu dalších „dokladů“ jejich zaostalosti vůči mnohem vyspělejší křesťanské kultuře. Rány, Ratary a mnohdy i Lutice tak de facto a s většinovou podporou obyvatel řídí pohanští kněží, zatímco mnozí ambiciózní mladí šlechtici se rádi stávají křesťany, protože v tom oprávněně vidí jedinou šanci, jak se s Římem a Sasy, Dány či Franky za zády dostat k moci.

Tehdy má „vyšší kultura“ jedinou šanci, jak uspět – hrubé násilí. Na území těchto lidí je proto veden bezpočet tažení, kdy hned za ozbrojenci následují křesťanští misionáři a za nimi opět zabijáci, likvidující mimo jiné ty, co se odmítnou nechat pokřtít. Je to začarovaný koloběh: pokřtění vybraných vládců – jejich dosazení na trůn – jejich svržení pohanskou vzpourou – nová válka se slovanskými pohany – nové hledání „svatých“ Václavů v polabském vydání… Vyvrcholením je křížová výprava – po více než 300 letech zuřivých pokusů o christianizaci, v roce 1147, v rámci této výpravy nedokázalo na 200 000 dobrodruhů a fanatiků s křížem na zádech dobýt ani jedno z míst, v nichž se opevnila obodritská a pomořanská knížata s hrstkami svých zbylých bojovníků…

Situace však poté už přestává být udržitelnou – okolní křesťansky organizované země mezitím natolik zesílily a stabilizovaly se, že už nejsou severozápadní Slované déle schopní zadržovat neutuchající christianizační tlak, proudící do oblasti ze všech stran. Slované jsou zdecimovaní, mezi Labem a Odrou jich zůstalo méně než 150 000, a to většinou žen, nemocných a starců. V létě roku 1168 dobývá dánský král Valdemar I. poslední baštu pohanství, baltský přístav Arkonu, povraždí přitom všechny kněze, pobije či do otroctví odvleče ty, kdo se odmítají nechat pokřtít, vyvrátí idol mocného boha Svantovíta a oblasti tak definitivně vtiskne křesťanský charakter.

Po více než 300 letech boje za svou nezávislost a svobodu tak Slované definitivně prohrávají. Už nejsou svobodnými lidmi žijícími v relativním míru, jako při svém příchodu, ani svobodnými lidmi žijícími v téměř neustávající válce, jako staletí poté – teď se stávají nevolníky, majiteli svých nových pánů, na rozdíl od nevolníků německého a křesťanského původu však navíc bytostmi druhé kategorie. Jejich řeč a kultura zvolna mizí, národy umírají, až většina z nich (s výjimkou dodnes přeživších, resp. deklarujících se několika desítek tisíc Lužických Srbů) zanikne úplně. Dnes jsou to už jen ty názvy, plus několik kapek slovanské krve v krvi německé, co upomíná na kdysi slovanský a pohanský charakter tohoto území o rozloze blížícího se stovce tisíc čtverečních kilometrů…

Historie nezná žádná „kdyby“, ale přece jen: jaký vlastně byl rozdíl mezi Čechami a Moravou na jedné straně, a obodrickým či lutickým knížectvím na straně druhé? Lepší strategická poloha v našem případě? Ne. Svornější, jednotnější vládcové? Ne. Kdepak: rozdíl byl jediný – křesťanství. My jsme se sklonili a nechali si ho vnutit (později nám to bylo připomínáno samozřejmě jako ctnost), oni zůstali hrdí a věrní své, tedy naší víře. My jsme přežili a dnes mluvíme česky, zítra budeme fandit českým hokejistům – oni podlehli, jejich národy zemřely, jejich řeč uvadla, jejich kultura a víra byly zničeny.

Nechybělo mnoho – „pouze“ to křesťanství – a dnes mohl být namísto východní části Německa nějaký jiný západoslovanský stát…

My pohané dnes zvedáme hlavu. Už se nebojíme, že nás za naši pohanskou víru někdo legálně zabije, jako tomu bylo od knížete Václava prakticky až do osvícenství. Už nemusíme vyznávat boha, který je naší kultuře, našemu vnímání světa svým židovským, orientálním, pouštním, protipřírodním a materialistickým pojetím bytostně cizí. Už ani nemusíme předstírat (tedy aspoň ti z nás, co k tomu mají odvahu), že „to jinak nešlo“ a že „je to jen v lidech, ale ta víra za to nemůže“. Kdepak, dnes už můžeme (a věřím, že k tomu i najdeme odvahu!) přijít a říct všem křesťanům: ten kříž s mrtvolou, k níž se modlíte, je nasáklý krví – ne krví té mrtvoly, ale krví našich předků, jejich slzami, jejich iluzemi, jejich bolestí a ponížením!

Krví našich i vašich otců!

Zakončím krátkou vzpomínkou: předminulý víkend (30. dubna) jsem navštívil Radhošť, jednu z hor, které nám křesťané ukradli. Viděl jsem sochu Radegasta i kapličku, kterou postavili na místě, kde jsme po staletí slavili letní slunovraty. Ta kaplička je nádherně zrekonstruovaná – muselo to stát spoustu peněz. Byl v ní jediný člověk: jejich kněz. Jinak v tom kostele i všude okolo ani noha…

U sochy Radegasta se fotilo, klábosilo, bavilo snad 150 lidí…měl jsem co dělat, abych tam tudy aspoň prošel a mohl i já postavit malou kamennou mohylu – ale téměř už nebylo z čeho – stojí jich tam totiž v okolí už stovky, o různé velikosti…

Napsal Vladislav
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
 
Genocida polabských Slovanů a christianizace střední Evropy v 10.-12. století
Zobrazit předchozí téma Zobrazit následující téma Návrat nahoru 
Strana 1 z 1

Povolení tohoto fóra:Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Militia Dei :: Europa Occidental :: Sakrální hradiště pohanských kultů :: Chrám polabských Slovanů-
Přejdi na: