PříjemPříjem  PortálPortál  CalendarCalendar  GalleryGallery  FAQFAQ  HledatHledat  Seznam uživatelůSeznam uživatelů  Uživatelské skupinyUživatelské skupiny  PřihlášeníPřihlášení  RegistraceRegistrace  

Share | 
 

 Mongolská říše

Zobrazit předchozí téma Zobrazit následující téma Goto down 
AutorZpráva
Roman von Budweis
velmistr (Hochmeister, magister generalis) a říšský kníže
velmistr (Hochmeister, magister generalis) a říšský kníže
avatar

loajalita :
počet příspěvků : 1382
renomé : 649
věk : 55
vyznání : římskokatolictví
přesvědčení : konzervatismus

PříspěvekPředmět: Mongolská říše   26.01.12 22:09

Mongolská říše, středověký státní útvar ve Střední Asii, založený zač. 13. stol. Čingischánem (Temüdžinem). Jádro obyvatel tvořily kmeny mongolského, částečně i turkického a tunguzského původu. Po upevnění centralizované moci a vnějších výbojích ovládala mongolská říše území od Bajkalu po Dlouhou zeď, od Amuru až do Ruska. Postupně byla obsazena i Čína a Střední Asie, kde byli jmenováni místodržící. Mongolské kmeny se tradičně zabývaly pastevectvím, částečně lovem a rybolovem. Součástí hospodářství byl obchod s Čínou, odkud Mongolové získávali zejména výrobky a suroviny určené pro zemědělství a řemeslo směnou za suroviny živočišné produkce. V mongolské říši platily přísné zákony a vojenský režim spolu s centralizovanou správou, při níž byly využívány i zkušenosti zahraničních poradců. Feudální poměry v říši se v průběhu 13. – 14. stol. upevnily, byla vybudována rozsáhlá poštovní síť a postavena řada významných měst (Karakorum, Chánbalyk). Rozvinuly se všestranné styky s Čínou, Indií, Střední Asií i s Evropou. Již za svého života rozdělil Čingischán dobyté země na ulusy mezi své čtyři syny: západní oblasti kolem Irtyše, Střední Asii až k Amudarji a Syrdarji dostal Džoči († 1227), Kašgar a Sedmiříčí obdržel Čagataj, západní Mongolsko Ögedej a původní Čingischánovo území připadlo nejmladšímu Tolujovi († 1240). Náznaky decentralizačních snah se projevily už za vlády Čingischánových nástupců Ögedeje, Güjüga (vládl 1246 – 48) a Möngkea (vládl 1251 – 58) a rostly s rozšiřováním říše po výbojích na západ (Batu-chánovy výboje v Rusku, ve střední a v jižní Evropě, Hulaguovy operace v Malé Asii a Íránu), na jihu a na východě (Chubilajova tažení do Číny a do Japonska). Džočiův a Batův ulus se staly základem Zlaté hordy ve 40. letech 13. stol., Hulagu založil říši Ílchánů a na území Čagatajova ulusu pak vznikly menší státní útvary. Tolujův syn Chubilaj přenesením hlavního města do Chánbalyku (dnešní Peking) v 2. pol. 13. stol. položil základ mongolské dynastii v Číně nazvané Jüan (1280 – 1368). Mongolská říše se definitivně rozpadla v 2. pol. 14. století.

Seznam vládců Mongolské říše
- 1206-1227 Čingis-chán
- 1229-1241 Ögedei-chán
- 1246-1248 Güyük-chán
- 1251-1259 Möngke-chán
- 1260-1294 Kublaj-chán

ČINGISCHÁN
Čingischán, Čingis, vl. jm. Temüdžin, * asi 1162, † asi 18. 8. 1227, mongolský panovník a vojevůdce. Sjednotitel mongolských kmenů a zakladatel Velké mongolské říše. Ovládl území obývaná mongolskými, turkickými a tunguzskými kmeny. V roce 1206 zvolen velkým chánem. 1211 – 15 podnikl tažení do severní Číny proti džürčenské říši Ťin, v letech 1218 – 21 pronikal do Turkestánu, Afghánistánu a až k Indu. Jeho vojska bojovala i s Rusy a Kumány. Ještě za svého života rozdělil zemi svým synům. V letech 1225 – 27 vedl boje proti Tangutské říši Si sia, na jejímž území zemřel. Podle tradice je Čingischánovi připisován zákoník Jasa a sbírka výroků Bilig. Říše se po jeho smrti dostala do krize a rozpadla se.

KUBLAJCHÁN
Chubilaj, Bordžigin Chubilaj, též Kublaj, Kublajchán, * 23. 9. 1215, † 18. 2. 1294, mongolský chán a zakladatel dynastie Jüan (1271 – 1368); vnuk Čingischánův. Od roku 1251 velitel mongolských vojsk proti říši Sung. Po smrti svého bratra Möngkeho se 1260 na velkém churalu v novém hlavním městě Šang-tu prohlásil za velikého chána Mongolů; pokračoval v expanzívní politice svých předchůdců. V roce 1264 přenesl hlavní město do Pekingu (Ta-tu) a 1271 se prohlásil císařem nové říše Jüan. 1274 – 88 podnikl několik neúspěšných tažení do Japonska a Vietnamu, 1277 – 87 vazalem říše Jüan Barma. 1279 dobyl Chubilaj Kanton a připojil území Jižních Sungů. Podporoval lamaismus a křesťanství. Na svém dvoře soustředil vědce, umělce, zástupce různých náboženství a vyslance řady evropských států. 1269 zavedl „kvadrátní písmo“ (phagpa), jež se stalo oficiálním písmem po celou dobu dynastie Jüan. V letech 1275 – 92 v Chubilajových službách Marco Polo. 1289 zřídil úřad pro správu křesťanských záležitostí (zejména. nestoriánských křesťanů mezi Onguty a jinými turkickými kmeny).
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Anonymní
Anonymní
avatar


PříspěvekPředmět: Re: Mongolská říše   26.01.12 22:52

Já jen orientačně o jak velké uzemí se jedná. Byl to velký vojevůdce a válečník . Je neuvěřitelné kam až se dostali. Byli to dobří a zdatní válečníci ,ale údajně krutí a nemilosrdní.

Územní rozvoj Mongolské říše (1206-1294)



Obsadili plochu o rozloze 33 000 000 km2. Pod mongolskou vládou žilo na 100 milionů obyvatel.

V letech 1260 až 1264, v době Kublajchánova nástupu na trůn, proběhla válka o dědictví a Čagatajská říše a Zlatá horda odmítly uznat Kublaje vládcem. Po jeho smrti se říše definitivně rozdělila na čtyři nezávislé celky, a to na Čagatajskou říši, říši Ílchánů, Jüanskou říši a Zlatou hordu. Během 14. století se většina z těchto chanátů rozpadla.

Návrat nahoru Goto down
Roman von Budweis
velmistr (Hochmeister, magister generalis) a říšský kníže
velmistr (Hochmeister, magister generalis) a říšský kníže
avatar

loajalita :
počet příspěvků : 1382
renomé : 649
věk : 55
vyznání : římskokatolictví
přesvědčení : konzervatismus

PříspěvekPředmět: Mongolové   30.03.12 22:19

Mongolové
Původ jména Mongol není úplně jasný. Mohlo by se vztahovat k mongolskému slovu moŋg - chrabrý. Nejstarší informace o Mongolech pocházejí z 8. století, z doby panování čínské dynastie Tchang. V té době žili jižně od řeky Argun a při horním toku Amuru. Byli jedním z devíti kmenů tzv. Š´-wejů. Po zániku ujgurského kaganátu, který do poloviny 9. století ovládal území dnešního Mongolska, se mongolské kmeny začínají přesouvat na západ do Mongolska. Postupně toto území ovládly, přičemž částečně vytlačily a částečně asimilovaly zdejší turecky mluvící kmeny. V této době ale ještě nejsou označováni jako Mongolové. Celá skupina byla nazývána Tataři, podle silného kmenového svazu, Tatarů v užším slova smyslu. Na přelomu 12. a 13. století obývaly mongolské kmeny teritorium mezi Bajkalem a Amurem na východě a Irtyšem a Jenisejem na západě. Některé kmeny žily v lesní a lesostepní zóně jižní Sibiře, většina ale ve stepích. V lesních oblastech se kmeny živily lovem a rybolovem, ve stepi kočovaly se svými stády. Kočovné kmeny byly mnohem vyspělejší. Zemědělské a řemeslné produkty získávaly nejčastěji výměnou za dobytek u svých sousedů. Sami si vyráběli zbraně a nářadí ze dřeva, kůže a kovů. Obchod byl v rukou kupců ze Střední Asie a čínského Západního kraje. Nejsilnějšími svazy byli Tataři, Tajčiutové a Kerejtové, problematické je zařazení významných Merkitů a Najmanů k užšímu jádru mongolských kmenů. Kerejtové byli asi nejkulturnějším kmenem s vlastním písmem, Najmani používali písmo převzaté od Ujgurů. Většina Mongolů (v širším slova smyslu) uctívala Věčné modré nebe, část elity u Kerejtů byli křesťané nestoriánského směru, mezi Najmany se vyskytovali také křesťané a buddhisté.

V předchozích obdobích, kdy nebyly mezi Mongoly ještě velké majetkové rozdíly, kočovaly společně celé rody, které si pak vytvořily tábor (keren) kolem jurty hlavy rody. Postupně ale narůstaly majetkové rozdíly a majitelé velkých stád se potřebovali častěji přemisťovat na nové pastviny, zatímco pro drobné vlastníky to bylo zbytečné. Proto se objevil nový systém, kdy společně kočovala jen širší rodina (ail), ne už celý rod. Společnost je už feudální, její špičky tvoří chán a kočovná šlechta, nejčastěji označovaná jako nojoni nebo nojani (= pán nebo vůdce). Jinými tituly podobné úrovně byl baatur (hrdina, bohatýr) a sečen (moudrý). Majetek stád přešel do soukromých rukou mnohem rychleji než pastviny, kolem roku 1200 už i je ale také fakticky ovládala šlechta, která o jejich využívání rozhodovala. Tím se na ní ostatní stali závislými (araty) a byli přinuceni vykonávat pro ni různé služby. Šlechta přenechala aratům i svá stáda, aby se o ně starali, nesli za ně odpovědnost a dodávali jí hotové produkty.

Další důležitou skupinou byli nukerové, ozbrojení družiníci chánů a nojonů. Ti za své služby dostávali odměnu - obvykle určité území i s rodinami aratů - tedy obdobu evropského léna. Z válek byli přiváděni zajatci, z nichž se stávali otroci. Ti pracovali jako sluhové v domácnosti, pastevci, někdy jako specializovaní řemeslníci.

Pozůstatky rodové společnosti ale v některých oblastech života přežívaly. Přetrvalo dělení na kmeny a rody, podle nichž se organizovali bojovníci. Manželství uvnitř rodu bylo zakázáno. Žena měla poměrně velkou svobodu, mladé dívky byly ale naprosto běžně unášeny jako nevěsty.
Koncem 12. století probíhaly v Mongolsku kruté vnitřní boje mezi jednotlivými rody, kmeny a kmenovými svazy o pastviny a stáda. Velkým kmenovým svazům se říkalo ulusy. V jejich čele byl chán, mající k dispozici početnou družinu nukerů.
Některým odvážným mužům se ale nelíbilo podřízené postavení v rámci rodu, a proto ho opouštěli. Říkalo se jim lidé dlouhé vůle. Protože sami bez rodu měli jen velmi slabou šanci přežít, začali se sdružovat do větších oddílů a hledali schopné vůdce pro boj proti rodům a kmenům.


Mongolové vstupují do historie počátkem 12. století, kdy Chajdu-chán začal budovat první mongolský kmenový svaz zvaný Chamag Mongol. Dotvořil ho Chabul-chán, který zahájil válku proti džürčenské říši Ťin v Číně. Ta probíhala v letech 1135-1147. V roce 1139 zvítězil nad Džürčeny u hory Chaj-lin. Tím je přiměl skoro zastavit ofenzivu proti jihočínské říši Sung a přesunout větší síly na sever. 1141 uznala Sung vazalskou závislost na Ťin a Džürčenové pak soustředili armádu proti Mongolům. Ani to nepomohlo, Mongolové zvítězili a vynutili si určité poplatky. Chabul-chánův nástupce Ambagaj-chán byl ale poražen a zajat Tatary, poté předán Džürčenům, kteří ho umučili. První mongolská říše se v roce 1161 rozpadla.


Vnukem Chabul-chána byl Jesügej-baatur, který stál v čele kmene Tajčiutů. Podařilo se u mu ukrást jednomu bojovníkovi z kmene Merkitů nevěstu Hőelün. Poté v čele svých Tajčiutů zastavil útok Tatarů a zabil jejich vůdce Temüdžina. Toto jméno pak dal svému synovi, který se Hőelün narodil brzy po únosu. (Je vidět, že určité problémy s jistotou otcovství měl jak Jesügej, tak později i Temüdžin - Čingischán.)
Kdy přesně se Temüdžin, později celému světu známý jako Čingischán, narodil, není zcela jisté. Údaje se poněkud rozcházejí, bylo to někdy mezi 1152 -1162. Pocházel z kmene Tajčiutů a rodu Bordžiginů. Tento rod (Modroocí) odvozoval svůj původ od Šedého vlka (Bőrte-čino) a Krásné laně (Choaj-maral). Jeden z jejich vzdálených potomků, Dobun-mergen se oženil s krasavicí Alan-choou. Té se po smrti manžela narodili tři synové, které měla s mužem světlých vlasů. Ten k ní přicházel otvorem pro kouř ve střeše jurty. Vyzařoval světlo, z něhož otěhotněla. Tato legenda může mít jistý reálný základ, naznačující že se rod utvářel smíšením s příslušníky nějakého světlejšího plemene. Ostatně i jméno Alan-choa se dá přeložit jako Alanská krasavice, tedy příslušnice severoíránského národa Alanů. Bordžiginové se od svých sousedů dost lišili a rozhodně neodpovídají současným představám o Mongolech. Byli poměrně vysocí, se světlými nebo rezavými vlasy, modrýma očima a mohutnými plnovousy.


Počátkem 70. let pomohl Jesügej-baatur získat zpět trůn vyhnanému chánovi Kerejtů Togrilovi, později zvanému Wang-chán. Někdy v té době také zasnoubil malého Temüdžina s Bőrte, dcerou vůdce mongolského kmene Chongirátů. Na zpáteční cestě se ale setkal s Tatary. Ti ho pozvali na hostinu, při níž ho otrávili. Tajčiutové, Jesügejův kmen, se ale o zbytek rodiny odmítli starat a sebrali jí prakticky veškerý majetek. Zůstala malá skupinka dvou žen a sedmi dětí. Zoufale se protloukali divočinou, lovili ryby, ptáky, krysy. Uvnitř skupinky byly ale rozpory. Temüdžin a jeho vlastní mladší bratr Chasar se postavili proti staršímu nevlastnímu bratrovi Bekterovi, který by se měl až dospěje stát hlavou rodiny. S tím zřejmě počítala i Hőelün, kterou by si Bekter podle tehdejších zvyků vzal za ženu, proto stála na jeho straně. Temüdžin s Chasarem bratra společně zastřelili šípy.(Je zajímavé, že velmi bojovní Mongolové neradi zabíjeli zblízka, protože si ošklivili pohled na krev.)

Tajčiutové, kteří předtím rodinu o vše obrali a lhostejně přihlíželi jejímu strádání, nehodlali trpět vraždu a Temüdžina zajali. Nechali ho sice žít, ale kolem krku mu připevnili velké dřevené kolo. Člověk s ním byl skoro bezmocný, sám se ani nenajedl nebo nenapil. Přesto se Temüdžinovi podařilo uprchnout. Na útěku se skrýval i s kruhem ponořený v jezeře. Jeden prostý muž ho tam našel, pomohl mu zbavit se kruhu a dokonce mu věnoval koně a zbraně. Temüdžin našel svou rodinu a dále se skrývali. V té době se velmi spřátelil s Džamuchou, pozdějším vůdcem kmene Džadžirát (Džadaran). Oba chlapci se stali pobratimy, což bylo považováno za ještě pevnější pouto než mezi přímými příbuznými. Poté se konečně oženil se svou snoubenkou Bőrte. Ta mu jako věno přinesla nesmírně cenný sobolí kožich. Temüdžin daroval kožich kerejtskému chánovi Togrilovi. Ten si vzpomněl, jakou pomoc mu kdysi poskytl chlapcův otec a vzal ho pod ochranu. To umožnilo, že si Temüdžin začal budovat vlastní malý klan. Přicházeli k němu mladí bojovníci - lidé dlouhé vůle - a společně prováděli menší loupeživé nájezdy proti sousedům.





Brzy po svatbě s Bőrte přepadli Temüdžinovo ležení Merkité, jimž kdysi Jesügej-baatur unesl ženu. Jako odvetu unesli právě Bőrte. Temüdžin ji nemohl osvobodit hned, Merkité byli silní. Nakonec se mu podařilo získat pomoc chána Togrila a Džamuchy-sečena, společně je porazili a Bőrte osvobodili. Ta byla ale těhotná a nebylo jasné, zda syn, který se ji brzy poté narodil, byl skutečně Temüdžinův. Ten chlapce pojmenoval Džoči, což znamená cosi jako Cizí nebo Host. Jejich vztahy nikdy nebyly příliš dobré.


Asi rok a půl pak žil Temüdžin v Džamuchově kmenu. Obnovili své pobratimství. Postupně ale začal Temüdžin na svou stranu přetahovat mnohé Džamuchovy muže a nakonec se od něho oddělil. Začal si budovat vlastní hordu. Jeho předními muži byli Boorču, Dželme a Sübetej-baatur. Někdy v té době se mu také narodili další synové Čagataj a Ögedej. Jeho armáda se v 80. letech 12. století rozrostla na tři tümeny, tedy 30 000 mužů. Jeho muži ho zvolili chánem s titulem Čingis ve významu pevný, silný, vítězný či neporazitelný. Džamucha ho sice hned nepronásledoval, rozpory ale narůstaly a poslední kapkou bylo zabití jeho mladšího bratra, který se pokusil Čingischánovým lidem ukrást koně. Džamucha přitáhl se 30 000 muži. O výsledku bitvy u Dalan-baldžutu panují protichůdné údaje, zdá se však, že zvítězil Džamucha-sečen. Údajně prý nechal část zajatých nepřátel uvařit zaživa v kotlích. Válka tím ale zdaleka neskončila, k Čingischánovi přecházeli další lidé, dokonce celé kmeny, například velmi bojovní Manguti a Uruti. Zdá se, že Mongolové si v této době začali vybírat, zda podpoří zaběhnutou kmenovou organizaci s přežívajícím rodovým zřízením nebo se přidají k nové vojensko-politické organizaci - hordě. To s sebou sice neslo velká rizika, na druhé straně dávalo velké možnosti schopným lidem bez ohledu na původ. Urozeným i neurozeným to slibovalo bohatou kořist.


V roce 1196 se Čingischán společně s Togrilem připojili k ofenzivě Džürčenů proti Tatarům. Opakovaně zvítězili a získali bohatou kořist. Odměnou od Džürčenů byly i nové tituly. Togril získal titul wang, což odpovídá králi. Od té doby byl označován zvláštním spojením Wang-chán. Čingischán byl povýšen na válečného komisaře. V této době se stává Wang-chánovým vazalem.
Mongolská rodová aristokracie se obávala rostoucího Čingischánova vlivu, proto si v roce 1201 zvolili Džamuchu za gür-chána, tedy vůdce kmenového svazu. Na volbě se podílely jak kmeny mongolské v užším slova smyslu, tak i Najmani, Merkité, Tataři a Ojrati. Čingischán neváhal, okamžitě zaútočil a porazil novou koalici v bitvě u Kőjtenu. Pomohla mu i obrovská bouře, která zmařila spolupráci jednotlivých nepřátelských kmenů a byla přičítána působení šamanů, příznivě nakloněných Čingischánovi. Ten vzápětí ještě zvítězil na řece Ononu nad Tajčiuty. V roce 1202 porazil Wang-chán Merkity a Čingischán Tatary, které následně nechal vyvraždit kromě malých dětí. Poté oba společně zaútočili na Najmany. Toto tažení mělo zajímavý průběh. Nejprve sice snadno porazili najmanského Bujiruch-chána a zabili ho. Poté ale na ně zaútočily hlavní najmanské síly. Wang-chán v noci před bitvou Čingischána tajně opustil a spojil s Džamuchou, který se tam náhle objevil. Najmani se ale nečekaně rozhodli pronásledovat Wang-chána, porazili ho a zajali mnoho jeho bojovníků. Poté do boje překvapivě zasáhl zrazený Čingischán, Najmany porazil a zajatce osvobodil. Za to ho Wang-chán adoptoval a slíbil mu nástupnictví.


Kerejtská šlechta v čele s Wang-chánovým synem ale připravila spiknutí, při kterém měl být Čingischán pozván na hostinu a zabit. Tomu se ale podařilo uprchnout. Následně se proti němu spojil Wang-chán s Džamuchou a přepadli jeho ležení. Čingischán byl poražen a jen s malou částí vojska ustoupil. Krátce poté ale v noci nečekaně na nepřítele zaútočil a zcela ho porazil. Wang-chán se pokusil uprchnout k Najmanům, ale byl zabit. Kerejtský chanát tak v roce 1203 zanikl.
Džamucha se zbytky svých věrných ustoupil k Najmanům. V roce 1204 proti nim vytáhl Čingischán se 45 000 muži. Porazil je a v boji padl i jejich vládce Dajan-chán. Jeho syn Küčlük uprchl k Merkitům, kteří ustoupili na západ za Altaj. Poslední Čingischánův protivník Džamucha se nakonec ani boje neúčastnil a skrýval se. V roce 1205 ho ale jeho vlastní muži vydali Čingischánovi. Ten je za to jako zrádce nechal popravit. Džamucha bývalého pobratima požádal o rychlou smrt bez krve a za to slíbil, že bude Čingischána i po smrti ochraňovat. Znovu si složili přísahu věrnosti. Džamucha pak byl zabit, ale pohřben s poctami. Tím bylo sjednocování mongolských kmenů prakticky dokončeno.
V roce 1206 se na březích řeky Ononu sešlo velké shromáždění bojovníků všech mongolských kmenů, chural. Zde byl Čingischán zvolen za svrchovaného vládce nově sjednoceného národa, kterému se začalo říkat Mongolové.



Čingischánův zákoník – Velká Jasa
Po sjednocení Mongolů vydal Čingischán na velkém churalu (kurultaji) v roce 1206 nový zákoník, nazvaný Velká Jasa. Jeho přesný obsah dnes neznáme. Mongolský originál se nedochoval, existují ale arabské a perské překlady. Co původní slovo jasa znamenalo, není také úplně jasné. V současné turečtině je yasa výraz pro zákon, zatímco mongolské žasak znamená zákaz. Jasa přinášela ustanovení, týkající se války, rodiny, zločinů apod. K těm důležitým patřilo:



1. Všichni muži museli sloužit v armádě, ta se dělila na oddíly po 10, 100,1000 a 10000. Jim veleli příslušní nojoni. Nojonům různých stupňů byli dědičně podrobeni arati, kteří jim sloužili i mimo armádu (např. péčí o jejich stáda). Pod trestem smrti se arati nesměli pokoušet přejít k jiným nojonům.
2. Nikdo v celé říši nesměl brát Mongoly do otroctví.
3. Bylo zakázáno uzavírat mírové smlouvy s vládcem, který se nepodrobil.
4. Každý voják je povinen udržovat v pořádku svou výzbroj, velitel mu ji před bitvou musí zkontrolovat.
5. Smrtí se trestá braní kořisti od nepřítele, dokud to nepovolil nadřízený.
6. Kořist byla dělena následujícím způsobem: 20 % dostal chán, 20 % velitel tažení, zbylých 60 % se rozdělilo mezi vojsko.
7. Vojevůdci a důstojníci, kteří se nesplnili chánův příkaz se trestají smrtí.
8. Muž musí za svou ženu zaplatit, nesmí ji unést. Může si vzít dvě sestry, případně mít několik konkubín,.
9. Nevěra byla trestná jen potud, pokud vyvolala spor mezi dvěma rodinami.
10. Muž se věnuje pouze válce a lovu, starost o domácnost je záležitostí ženy.
11. Je zakázáno podřezávat hrdlo zvířatům, musí se jim vytrhnout srdce.
12. Je povoleno používat jako potravu krev a vnitřnosti zvířat (což bylo dříve zakázáno).
13. Smrtí se trestá praní prádla a koupání v tekoucí vodě během bouřky.
14. Smrtí se trestala krádež koně, vola nebo věci podobné hodnoty.
15. Za krádež věcí menší hodnoty byl trest 7 - 700 ranami holí. Z toho bylo možné se vykoupit pokutou ve výši devítinásobku ceny ukradeného.
16. Za darování potravy nebo oblečení uprchlým otrokům byl trest smrti. Tentýž trest byl i pro toho, kdo tyto uprchlé otroky nepředal vlastníkovi.
17. Trest smrti byl i pro špiony a křivopřísežníky.
18. Šamani a lékaři neplatili daně.
19. Vládce může vyhlásit jen kurultaj, nikdo se jím nesmí prohlásit sám.
20. V zimě se vždy koná velký lov, který slouží jako součást výcviku vojska. Od března do října je naopak zakázáno lovit jeleny, zajíce, divoké osly a ptáky



Bezprostředně po dokončení sjednocení mongolských kmenů započaly grandiózní výboje. Současně ale začala ve střední a východní části Asie válka všech proti všem a situace se stala značně nepřehlednou (viz odkazy na dějiny sousedních zemí). V roce 1207 podrobil Čingischánův syn Džoči lesní kmeny Sibiře a přinutil je platit daně. 1208 porazil vojevůdce Sübetej u Irtyše spojená vojska Merkitů a Najmanů. Padl vůdce Merkitů Toktabek a jejich zbytky ustoupily dále na západ. Také zbytky Najmanů ustupovaly a podařilo se jim usadit se v Sedmiříčí pod ochranou gür-chána Kara-Kitanů Džulchu, který potřeboval nové bojovníky pro válku s Chórezmem. Vládce Najmanů Küčlük se brzy stal gür-chánovou pravou rukou a dostal jeho dceru za ženu. 1208 získali Merkité proti Mongolům pomoc od Polovců (Kumánů), ale byli poraženi a prakticky vyhlazeni Džočim. Na vítězné Mongoly poté ale nečekaně zaútočila vojska chórezmšáha Muhammada, který současně zahájil válku i proti Kara-kitanům. V následujícím roce od kara-kitanského gür-chána odpadli Ujgurové a bez boje se podrobili Čingischánovi. Současně zahájili Mongolové velké tažení proti mocné tangutské říši Si- Sia na severozápadě dnešní Číny. Válka neprobíhala bez komplikací. Padesátitisícové tangutské armádě se nejprve podařilo Mongoly porazit v bitvě v horském průsmyku Alašanu. Pak se ale Mongolové přece jen probojovali k nepřátelskému hlavnímu městu Edzin-aj. Tanguti ale zničili přehrady na Chuang-che a zatopili celé okolí. Počátkem roku 1210 došlo k dohodě, kdy tangutský vládce uznal závislost a Mongolové odtáhli.



Najmanský vládce Küčlük se během války proti Chórezmu postavil proti svému pánovi, 1211 zajal gür-chána, formálně ho ponechal u moci, ale fakticky vládl sám. Když 1213 Džulchu zemřel, stal se jeho nástupcem.
Mezitím zahájili Mongolové v roce 1211 velkou válku proti džürčenské říši Ťin v severní Číně. Džürčenové se urputně bránili, ale 1215 byl Mongoly dobyt Peking a poté uzavřeno příměří, protože Mongolové potřebovali přesunout síly na západ.
Küčlük využil toho, že mongolská vojska byla zaměstnána v severní Číně a pokusil se o obrození upadající kara-kitanské říše. Na jihozápadě dosti úspěšně zatlačoval vojska Chórezmu, na východě opětovně pronikal do Západního kraje. Zde ale oblehl město Almalyk, kde žila Čingischánova vnučka. To přimělo Mongoly, aby sem vyslali část své armády. Küčlük ustupuje, ale strach z Mongolů proti němu vyvolal vzpouru v jeho vlastní říši. Musel uprchnout, Mongolové ho ale 1218 dostihli a zabili. Říše byla podrobena, ale Kara-Kitanové, Mongolům blízce příbuzní, byli do mongolské armády jako samostatný plnoprávný sbor. (Podobně jednali Mongolové i s Kitany, kteří zůstali po zničení říše Liao v severní Číně pod nenáviděnou džürčenskou nadvládou a bez problémů se novým dobyvatelům podrobili).



Mongolové se tak stali sousedy Chórezmu, který byl v té době na vrcholu moci, byl přední světovou mocností. Síla jeho armády byla odhadována na 300 tisíc mužů. Mongolové však příliš neváhali, jako záminku si vzali nevyprovokovaný útok Chórezmu při tažení proti Merkitům a v roce 1219 zaútočili. Chórezmšáh Muhammad se neodvážil střetnout se s nimi a jenom ustupoval, což vedlo k demoralizaci jeho armády a on sám během ústupu zemřel. V boji ale pokračoval jeho schopný syn Džaláluddín, kterému se podařilo v roce 1221 Mongoly porazit ve velké bitvě u Parvánu. Poté ale Mongolové nasadili větší síly, velení se ujal sám Čingischán a postupně zatlačil nového chórezmšáha na severozápad.
V této době založil Čingischán hlavní město říše - Karakorum. Sám zde ale nepobýval, k městům neměl důvěru. Jsou sem ale přiváženi řemeslníci a učenci ze všech porobených zemí. Mnozí z nich postupně získali poměrně vlivné postavení.




Ke konci Čingischánovy vlády začali Mongolové pronikat i do Evropy. V černomořských stepích zůstával z jejich pohledu nepotrestaný nepřítel - Polovci. Ti předtím pomáhali jejich starým úhlavním nepřátelům Merkitům, což jim Mongolové nehodlali odpustit. Polovci viděli, že se sami neubrání, proto se o pomoc dokonce obrátili ke svým tradičním nepřátelům Rusům, kterým celkem správně vysvětlili, že po případné porážce Polovců budou na řadě oni. V roce 1223 překročili Mongolové po úspěšných bojích v Zakavkazsku (1222 rozbili gruzínskou armádu) Kavkaz a pronikli do Černomoří. Čingischán sem vyslal dva schopné vojevůdce Sübeteje-baatura a Džebeho. Jejich síly nebyly nijak velké, každý měl jen jeden tümen (tumen), tedy dohromady asi 20 tisíc mužů. Sněm ruských knížat souhlasil s pomocí Polovcům, jejichž vládce Kotan-chán ale musel přijmout křest. Proti Mongolům postavili spojenci silnou armádu, jejíž počet se odhaduje na 40 - 80 tisíc. Rusové ale Mongoly značně podcenili a navíc neznali jejich klasickou taktiku, tedy vylákání nepřítele do předem připravené léčky. Mongolové si předem vyhlédli a připravili bojiště na řece Kalce, předstírali, že jsou slabí, vylákali část nepřátelských sil, pak ale udeřili čerstvými jednotkami ze zálohy. První začali ustupovat Polovci, kteří svým úprkem rozbili ruskou formaci a ta už pak Mongolům nemohla vzdorovat. Spojenci utrpěli obrovské ztráty (údajně až 50 tisíc, z Rusů se měl vrátit jen každý desátý), kníže Mstislav Kyjevský byl následně zajat a brutálně umučen. (Mongolové ho vinili ze zabití jejich poslů před bitvou, ale i zrady vlastních bojovníků, protože jeho vojska přímo do bitvy nezasáhla.) Mongolské vítězství nad mnohem početnějším nepřítelem bylo umožněno jejich mimořádnou disciplinovaností a secvičeností, zatímco ruské síly byly špatně koordinované, každý kníže velel svým oddílům a na ostatní se příliš neohlížel. Přes jasné vítězství ale Mongolové dále do Evropy zatím nepostupovali, to nebylo jejich úkolem. Kromě porážky Polovců měli zatím jen prověřit vojenské síly a schopnosti Evropanů, proti nimž by ještě rozhodněji zaútočili později. Zatím totiž měli ještě důležitější nepřátele v Asii.



Dokončení úspěšné vojenské kampaně proti Chórezmu se Čingischán nedožil, protože se opět přesunul na východ. Nejprve vážně uvažoval o útoku na svého nejstaršího syna Džočiho, který opakovaně neplnil jeho příkazy (byl například dosti milosrdný vůči poraženým), ale nakonec v roce 1226 znovu zaútočil na Tanguty. Po předchozí válce byl jejich vládce zavázán slibem poskytnout svá vojska jako pomocný sbor při boji proti Chórezmu. Domníval se ale, že Mongolové válku s touto velmocí prohrají, svou pomoc tudíž odmítl. Čingischán zahájil své poslední tažení. Mongolové porazili stotisícovou tangutskou armádu, znovu se probili k hlavnímu městu Edzin-aj a oblehli je. Během obléhání Čingischán v roce 1227 zemřel (přesné příčiny smrti nejsou známy, snad nezdravé klima, či následky těžkého úrazu po pádu z koně v roce 1225), Mongolové ale jeho smrt utajili a donutili město se vzdát. Následovaly mimořádně kruté represálie vůči poraženému obyvatelstvu. To nebylo u Mongolů úplně běžné. Pokud se jim nepřítel brzy poddal, uložili mu daně, přiměli ho dodávat jim vojenskou pomoc, ale obvykle se nijak krutě nechovali. To však platilo jen v tom případě, že se jejich noví poddaní nedopustili zrady. Ti si totiž někdy relativně mírné podmínky vykládali jako slabost a v pak se pokusili odpadnout. Na to ale Mongolové vždy reagovali drastickými tresty, protože zradu neodpouštěli. Podobně jako Edzin-aj dopadla některá města v Číně nebo středoasijský Merv.
Místo Čingischánova hrobu je dodnes neznámé, předpokládají se různá místa v Mongolsku (horní tok řeky Ononu, posvátná hora Burchan-Chaldun). S velkou pravděpodobností by se zde mohly nacházet velké poklady.


Karakorum

Krátce před Čingischánovou smrtí byl zavražděn jeho nejstarší syn Džoči. Kdo měl být dědicem? Druhý syn Čagataj byl mimořádně krutý a sám Čingischán ho za nástupce nechtěl. Dostal ulus (úděl) ve Střední Asii a titul ochránce Jasy. Následníkem se tak měl stát třetí syn Ögödej, který byl spíše slabý, pohodlný a rád se napil. Získal přímou vládu nad Mongolskem a Džúngarskem. Menší úděly získali i čtvrtý syn Toluj, který byl z bratrů asi nejschopnější a nejlepší vojevůdce a dále také Džočiho syn Batu. Velkého chána ale musel zvolit velký chural, který se sešel v roce 1229 a podle očekávání vybral Ögödeje, protože jeho slabost mnoha představitelům mongolské aristokracie vyhovovala, považovali ho za neškodného.

Velká kořist, kterou získali při zničení říše Tangutů, přišla Mongolům mimořádně vhod, protože dlouhé války už i je samé dost vyčerpávaly. Mohli poté úspěšně dokončit další klíčová tažení, zahájená už Čingischánem a přerušená kvůli churalu, na kterém samozřejmě nikdo významný nemohl chybět. V roce 1230 se ale boje obnovily. Jednak byla 1230/1231 dokončena válka proti Chórezmu. Tím si Mongolové definitivně zajistili nadvládu nad Střední Asii a mohli se znovu zaměřit na Čínu. Po pádu Chórezmu okamžitě obnovili útok proti Džürčenům, tentokrát plnou silou. Do roku 1234 jejich říši Ťin zničili. V této době bylo již Mongolsko světovou supervelmocí.
V roce 1235 se sešel další velký chural, který rozhodl o dokončení války proti Polovcům, Rusům a také proti Povolžským Bulharům, kteří předtím Mongoly dost překvapivě porazili po prvním boji proti Rusům na Kalce v roce 1223. Tažení vedli Čingischánovi vnukové. Hlavním velitelem byl Batu, jemu byli podřízeni Ögödejův syn Güjük, Čagatajův syn Büri a Tolujův Möngke. Faktickým velitelem, který řídil nejdůležitější operace, byl ale zkušený Čingischánův vojevůdce Sübetej-baatur. Tažení začalo v roce 1236 překročením Volhy. První úder směřoval na bulharské hlavní město Velký Bulgar, které bylo dobyto. Hned poté byli na dolním toku Volhy drtivě poraženi Polovci, vedení chánem Bačmanem. Jejich zbytky vedené Kotan-chánem poté uprchly v roce 1239 do Uher, kde se se souhlasem krále Bély IV. usadily.

Mezitím ale už přišli na řadu Rusové. Útok začal v zimě 1237/1238 a byl veden hlavně proti tehdy nejsilnějšímu z ruských knížectví - vladimírsko-suzdalskému. Na počátku roku 1238 se odehrála asi největší bitva ruského tažení u Kolomny, kde na straně Rusů bojovalo asi 15 tisíc mužů, Mongolů bylo asi 60 tisíc. Po vítězství obsadili Mongolové hlavní město Vladimír, 1238 znovu porazili v rozhodující bitvě hlavní ruské síly v bitvě na řece Siti, kde padl veliký kníže Jurij II. Jeho hlavu předali Batuovi. Poté následoval útok na ruská knížectví na jihu, která byla také poražena. V roce 1239 byl dobyt Černigov, 1240 byl vypleněn Kyjev. Samostatná existence nástupnických knížectví Kyjevské Rusi skončila, i když jako na Mongolech závislé celky fungovaly dále. Vládla zde sice i nadále původní knížata z rodu Rurikovců, ta musela o potvrzení své funkce žádat chány, kteří je potvrzovali zvláštní listinou tzv. jarlykem. Jako první ho dostal Jurijův bratr a nástupce Jaroslav. Batu ho potvrdil ve funkci a podřídil mu ostatní ruská knížata. Pouze daleko na severu ležící a od jihoruských stepí hustými lesy dobře chráněné novgorodské knížectví si dočasně uchovalo nezávislost a bylo ve vztahu k Mongolům spíše spojencem. Ti jeho knížeti Alexandru Něvskému (synovi velikého knížete Jaroslava) dokonce pomáhali v boji proti západním křižákům. Když se ale po smrti svého otce stal Alexandr sám velikým knížetem, podřídil nakonec v roce 1257 dobrovolně Novgorod Mongolům

Porobením Rusi západní tažení zdaleka neskončilo. Mongolové se rozdělili na dva proudy. Severní směřoval do Polska, kde ve velké bitvě u Lehnice v roce 1241 porazili spojenou armádu Poláků, řádu německých rytířů a templářů. Mongolů bylo asi 20 tisíc, křesťanů asi o deset tisíc více, přesto jich většina padla. Mongolové zde zřejmě poprvé v Evropě použili střelný prach v primitivních raketách. V bitvě padl slezský kníže Jindřich II. Pobožný, který udělal chybu, že nepočkal na příchod početných posil z Čech. Následně bylo Slezsko velmi zpustošeno, rozsáhlé oblasti byly skoro vylidněny. Z Polska se útočníci přes Moravu bleskově přesunuli na pomoc druhému proudu, který vlastně pokračoval v pronásledování Polovců, ale protože je uherský král odmítl vydat, napadli Uhry. V čele tohoto uskupení byli Batu a Sübetej-baatur. Rozhodující bitva se odehrála u Mohi na řece Slané. Uherská armáda byla sice nepochybně početnější, odhady se pohybují mezi 60-100 tisíci, přesto byla obklíčena a na hlavu poražena. Ztráty činily asi 50 tisíc mužů. Také rozsáhlé oblasti Uher byly vypleněny a částečně vylidněny. Zdálo se, že Evropu nemůže nic zachránit. Proti síle a organizovanosti Mongolů neměla rozdrobená Evropa šanci. Batu se Sübetejem již připravovali zničení Svaté říše římské a vyplenění Apeninského poloostrova. Zasáhla však náhoda.



V roce 1241 dostal Batu zprávu o smrti velkého chána Ögödeje. Přerušil tažení a vrátil se zpět do Mongolska, protože bylo třeba rozhodnout o dalším osudu říše. Situace totiž nebyla vůbec jednoduchá, začaly zde soupeřit různé skupiny. Jednu z nich představoval sám Batu, jehož podporoval Möngke, velmi nepřátelsky naladění byli proti nim Güjük a Büri. Pak tu byla vdova po velkém chánovi Töregene, původem Merkitka. A konečně skupina cizinců, kteří za Ögödeje získali mimořádně vlivné úřady. Prakticky nejmocnějším člověkem po chánovi byl Jie-lü Čchu-cchaj. Byl to Kitan, potomek bývalé vládnoucí dynastie Liao. Byl mimořádně vzdělaný a měl titul náčelníka velkého císařského sekretariátu, tedy něco jako kancléř. Za jeho správy došlo v říši k mnoha reformám. Jednoduchá správa z doby Čingischánovy byla nahrazena složitým byrokratickým aparátem, jehož členové museli mít dobré vzdělání a před přijetím skládali náročné zkoušky. Kancléř uchránil usedlé obyvatelstvo Číny před mnoha Mongoly plánovanými masakry. Jednoduše chána přesvědčil, že jejich ušetřením získají mnohem více, což se brzy potvrdilo. Příjmy z Číny byly obrovské. Mistrovským kouskem kancléřova snažení bylo prosazení zdanění samotných Mongolů. Dalšími vlivnými cizinci byli například křesťan Činkaj, původem Kerejt, který spravoval západní území říše a muslim Abdurrahmán, který měl na starosti vybírání daní. Dva posledně jmenovaní vytlačili po smrti Ögödeje Jie-lü Čcchu-cchaje z úřadu, skutečnou moc ale nakonec získala klika kolem vdovy Töregene. Ta získala funkci regentky. Byla ovšem nevzdělaná a hloupá a její vláda vyvolávala velkou nespokojenost. Přesto se jí dařilo držet se pět let u moci, protože opozice nebyla jednotná. Na jedné straně tu byli veteráni, kteří původně sloužili Čingischánovi a získali si velitelské funkce. Protože byli ale do armády ve stále větší míře přijímáni příslušníci jiných národů, představovali nakonec veteráni poměrně nepočetnou menšinu. Pro vládce se stávalo nutností ohlížet se stále více na požadavky podrobených národů, což se sice veteránům nelíbilo, nebyli ale už schopni své požadavky prosadit. Když se v roce 1242 pokusili o povstání, byli poraženi a mnoho jich bylo popraveno.

V roce 1246 byl Ögödejův syn Güjük konečně zvolen chánem, ale nadále přetrvávalo jeho nepřátelství s Batuem. Güjük se opíral hlavně o nestoriánské křesťany z řad Najmanů a Kerejtů a pokoušel se získat na svou stranu i pravoslavné Rusy. Pozval k sobě velikého knížete Jaroslava, ten byl ale na příkaz Törögene zavražděn. Proto se Jaroslavův nástupce Alexandr Něvský raději spojil s Batuem. Když se již schylovalo k otevřenému střetnutí, Güjük náhle za nejasných okolností v roce 1248 zemřel. Následovalo ještě jedno krátké mezivládí, kdy se regentkou stala další nevzdělaná a neschopná žena, Güjükova vdova Ogul-kajmiš, která se u moci udržela do roku 1251.

Na velkém churalu v roce 1251 byl chánem zvolen Tolujův syn Möngke. Jeho přítel Batu byl uznán jako nejstarší v rodě. Jeho ulusu se začalo říkat Zlatá horda. Ta si získává stále větší autonomii. Když v roce 1256 Batu zemřel, začaly v Zlaté hordě krátké boje o moc, z nichž nakonec vyšel vítězně Batuův bratr muslim Berke. Po churalu byla pobita část potomků Čagataje a jeho ulus byl rozdělen mezi Batua a velkého chána.

Mezitím další chural v roce 1253 rozhodl o nových taženích. Chubilaj (Kublajchán), další Tolujův syn, byl pověřen dokončit tažení proti Číně. Třetí z bratrů Hülegü měl zaútočit proti muslimům na Blízkém východě a jeho cílem byl Jeruzalém. Möngke se dosti oprávněně obával dalších separatistických tendencí. Aby se bratři po dobytí nových území nemohli snadno opřít o vojsko z místních národů, přidělil Chubilajovi vojáky z východní Evropy, hlavně Alany a Kypčaky, zatímco Hülegü dostal Ujgury a Číňany. Ani to však nepomohlo. Tažení na východě bylo zdlouhavé, Mongolové neútočili přímo ze severu, ale z jihozápadu, přičemž v 50. letech úspěšně pronikli do Tibetu, Barmy a Vietnamu.



Vlastní řízení operací na západě měl na starosti vojevůdce najmanského původu, křesťan Kit-buka-nojan. Mongolům se podařilo získat si proti muslimům křesťanské spojence. Na jejich stranu se přidal arménský král Hethum I. a také jeden z křižáckých vládců kníže Bohemund z Antiochie. Byl za to ale papežským legátem exkomunikován. I když zbylé křižácké státečky ve Svaté zemi na tom v této době byly velmi špatně a nutně potřebovaly proti muslimům spojence, byli křižáci spíše připraveni proti Mongolům bojovat než se s nimi spojit. Vlastní západní tažení začalo po pečlivé přípravě v roce 1256. Mongolové postupovali přes Írán do dnešního Iráku. V roce 1258 dobyli Baghdád a poslední chalífa z rodu Abbásovců byl popraven. Mongolové se během tohoto tažení chovali vůči muslimům hodně krutě, ničili i jejich mešity. Zajímavé je, že chalífův palác v Baghdádu dostal křesťanský arménský patriarcha. V roce 1259 pronikli Mongolové do Palestiny a dostali se k Gaze. Situace muslimů začala být skutečně kritická, ale jejich pevnou oporou ještě zůstával Egypt.

Tam vládli mamlúci. Byli to původně vlastně otroci, kupovaní egyptskou vládnoucí dynastií Ajjúbovců hlavně na Krymu. Nejčastěji se jednalo o válečné zajatce kypčackého původu. Ajjúbovci z nich vybudovali velice kvalitní armádu. Jejich postavení bylo skutečně zvláštní. I když zůstávali státními otroky, jejich hospodářská situace byla nesrovnatelně lepší než většiny svobodného egyptského obyvatelstva. Navíc si postupně získávali stále větší politický vliv, k čemuž přispěla i jejich vítězství nad západními křižáky. V roce 1250 uchopili převratem v zemi faktickou moc, 1259 pak stínové vládce z rodu Ajjúbovců svrhli úplně. Sultánem se stal vojevůdce kypčackého původu Kutuz, nepřítel křižáků i Mongolů.

Rok 1259 byl pro další vývoj vskutku přelomový. Zemřel totiž velký chán Möngke. Jeho bratr Hülegü se pochopitelně okamžitě vrátil na chural a s ním i většina bojovníků. V Palestině jich zůstalo jen asi dvacet tisíc v čele s Kit-buka-nojanem. Situace se pokusila využít část křižáků, kteří pod vedením hraběte ze Sidonu napadli jeden oddíl Mongolů. Ti pak jako odvetu vypálili Sidon. To už se ale blížily i oddíly mamlúků z Egypta. Mamlúci chtěli svým muslimským souvěrcům pomoci proti Mongolům i křižákům.V roce 1260 se střetli s Mongoly ve velké bitvě u Ajn Džalúdu a porazili je. Kit-buka-nojan byl zajat a popraven. Ani vítězný Kutuz se ale z úspěchu dlouho neradoval. Byl totiž zavražděn dalším mamlúckým vojevůdcem kypčackého původu Bajbarsem. Ten se stal novým sultánem. Hülegü se pokusil vývoj zvrátit a poslal novou armádu do Sýrie, ta byla ale Bajbarsem poražena u Homsu a stáhla se za Eufrat. Hülegü se pak soustředil na dobudování nového ulusu, říše ílchánů, která se táhla od Malé Asie po Afghánistán.Ve Svaté zemi byla důsledkem neúspěchu Mongolů postupná likvidace křižáckých státečků vítěznými muslimy, i když se jejich agónie táhla až do roku 1291.





Zásadní změny ale nastaly i v samotné Mongolské říši. Vlastní Mongolsko spravoval další Möngkeho bratr Arik-buka. Ten se pokusil na svolaném churalu převzít moc. Největší vojsko měl ale k dispozici Chubilaj, který v roce 1260 svolal konkurenční chural a nechal se sám prohlásit velkým chánem. Říše se začala štěpit. Chán Zlaté hordy Berke, který usiloval o nezávislost, podpořil kandidaturu Arik-buky. Hülegü, nepřítel Berkeho, se celkem logicky postavil za Chubilaje. Oba ale nehodlali do konfliktu nějak výrazněji zasáhnout, protože jejich společným cílem byla samostatnost. Jejich podpora byla víceméně symbolická.

Válka mezi oběma bratry, Chubilajem a Arik-bukou, se táhla několik let a byla vedena dosti váhavě. Oba se několikrát pokusili usmířit, snad to mysleli i upřímně, ale vždy jim v tom zabránili jejich bojovníci, kteří je přinutili konflikt obnovit. Válku nakonec vlastně rozhodl třetí příbuzný. Byl jím Čagatajův vnuk Alguj, kterému se podařilo obnovit ve střední Asii ulus, zrušený za vlády chána Möngkeho. Ten se velmi aktivně zapojil do války na straně Chubilaje a Arik-buka tak byl nucen bojovat na dvou frontách. Nakonec se v roce 1264 vzdal. Dostal sice milost, ale jeho stoupenci byli popraveni.

Chubilaj se tak stal nejmocnějším z mongolských vládců a velkým chánem, jeho nadvláda nad celou říší byla ale jen formální. Už v roce 1264 přenesl své hlavní město z Karakorumu do Pekingu, severovýchodně od něj si krátce na to vybudoval zcela nové sídelní město Chánbalyk. V roce 1271 se pak prohlásil císařem říše Jüan. Tedy vládcem další z barbarských říší v Číně, jakých tam v předchozích staletích bylo již mnoho. Stále ještě pokračovala válka proti čínské říši Sung, ta ale skončila jejím podrobením v roce 1279. Další tři velké říše sice formálně uznávaly vrchní vládu velkého chána, fakticky ale byly hodně samostatné. Vedle Zlaté hordy na pomezí východní Evropy a Asie to byly říše ílchánů s centrem v Íránu a obnovená Čagatajská horda. Posílaly sice Chubilajovi vojáky, když bojoval proti Sung, ale spíše jako spojenci než poddaní. Zatímco dobývání Číny bylo úspěšné, podrobit si Japonsko se Chubilajovi nepodařilo. V centrální Asii se proti němu otevřeně postavil Ögödejův vnuk Chajdu, jehož podporovali ti Mongolové, kterým se nelíbila přeměna chanátu na císařství a přenesení hlavního města do Číny. Chajdu si počínal velmi obratně, dokázal dobře manévrovat. Ovládal území mezi řekami Talas a Černým Irtyšem. Podařilo se ho porazit až vnukovi a nástupci Chubilaje Temürovi v roce 1301. Ten sice ještě obnovil jednotu mezi příslušníky Čingischánova rodu a dosáhl i formálního uznání své svrchovanosti nad ostatními chány, to vše bylo ale již iluzorní. Samotná říše Jüan byla nakonec zničena povstáním Číňanů v roce 1368.



Naposledy upravil Roman von Budweis dne 30.03.12 23:10, celkově upraveno 5 krát
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Robert de Eotsheny
velkokomtur
avatar

loajalita :
počet příspěvků : 1723
renomé : 426
věk : 53
vyznání : presbyteriáni (kalvinismus)
přesvědčení : monarchismus

PříspěvekPředmět: Re: Mongolská říše   30.03.12 22:32

Mongoli sú posledným významným "výhonkom" jazdných nomádov. Každopádne však oproti starším nomádom sa zdajú byť primitívnejší. Je otázka, či je to naozaj tak, alebo iba z pohľadu doby, ktorá trebárs od takých Skýtov značne pokročila, a vynálezy jazdných nomádov (strmene, šabľa, reflexný luk, nohavice..) boli už všeobecne rozšírené. Mongoli si toto aj uvedomovali, preto sa od podrobených národov radi učili a preberali ich techniky - či už vojenské, alebo iné, napr. stavebné a napokon aj náboženstvá (nestoriánske kresťanstvo, islam, či budhizmus).
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Sponsored content




PříspěvekPředmět: Re: Mongolská říše   

Návrat nahoru Goto down
 
Mongolská říše
Zobrazit předchozí téma Zobrazit následující téma Návrat nahoru 
Strana 1 z 1
 Similar topics
-
» Mongolská říše

Povolení tohoto fóra:Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Militia Dei :: India • Dálný východ :: Východní Asie, Čína a Mongolsko-
Přejdi na: